Postoupení pohledávky není právní guma. Spotřebitelský původ pohledávky nezmizí změnou věřitele.

Představte si spotřebitele, který roky platí pojistné. Po ukončení smlouvy dostane zpět jen malou část toho, co zaplatil. Má za to, že smlouva stála na netransparentních poplatcích a zneužívajících ujednáních. Svou pohledávku proto postoupí specializované společnosti, která ji začne vymáhat.

A soud řekne: vy nejste spotřebitel. Spotřebitelskou ochranu řešit nebudeme. Zní to na první dobrou logicky.

Jenže Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1204/2025 ze dne 24. 3. 2026 řekl jasně: takto jednoduše to nejde.

Postoupení pohledávky mění osobu věřitele. Nemění ale právní základ pohledávky ani otázku, zda původní spotřebitelská smlouva obstála.

1. Co Nejvyšší soud řekl a proč je to zásadní

Klíčová věta rozsudku je jednoduchá: Postoupení pohledávky nemá vliv na posouzení platnosti smlouvy, na jejímž základě postoupená pohledávka vznikla.

Jinými slovy: pokud pohledávka vznikla z plnění spotřebitele, pokud toto plnění mělo proběhnout podle spotřebitelské smlouvy, a pokud je namítáno, že tato smlouva obsahovala zneužívající ujednání, soud se tím musí zabývat i tehdy, když pohledávku už nevymáhá spotřebitel, ale postupník.

To je hlavní praktický závěr. Nejvyšší soud tím neříká, že postupník se stává spotřebitelem. Nestává.

Říká ale, že pohledávka si nese svůj právní původ. Pokud vznikla ze spotřebitelského vztahu, nelze tento původ ignorovat jen proto, že změnila majitele.

Praktický dopad: argument „žalobce není spotřebitel“ sám o sobě nestačí.

2. Příběh případu: životní pojištění, poplatky a odkupné

V jádru šlo o smlouvu FLEXI životní pojištění.

Spotřebitel měl podle tvrzení žalobkyně zaplatit na pojistném celkem 123 868 Kč. Po ukončení smlouvy mu bylo vyplaceno odkupné pouze 14 020 Kč.

Rozdíl ve výši 109 848 Kč měl podle žalobkyně představovat bezdůvodné obohacení pojišťovny.

Proč?

Protože žalobkyně tvrdila, že pojistná smlouva byla v rozhodných částech neplatná. Zejména napadala ujednání o poplatcích, nakládání s pojistným, formování kapitálové hodnoty a jejím snižování o poplatky.

Důležitý detail: smlouva měla odkazovat na přehled poplatků a parametrů, který byl podle pojistných podmínek dostupný na webu a obchodních místech pojistitele. Podle tvrzení žalobkyně však tento přehled nebyl spotřebiteli předán ani s ním nebyl spotřebitel seznámen.

A právě zde leží praktické jádro sporu.

U spotřebitelských smluv nestačí, že klíčový dokument „někde existuje“. Často bude rozhodující, zda se stal součástí smlouvy, zda jej spotřebitel obdržel a zda mohl pochopit ekonomické důsledky celé konstrukce.

Spotřebitel následně pohledávku postoupil žalobkyni.

A spor se přesunul z otázky „kolik bylo zaplaceno“ na otázku mnohem důležitější:

Může postupník stavět svůj nárok na neplatnosti původní spotřebitelské smlouvy?

3. Kde podle Nejvyššího soudu udělal odvolací soud chybu

Soud prvního stupně žalobu zamítl mimo jiné proto, že zpochybnil samotné postoupení pohledávky. Zabýval se i tím, že úplata za postoupení odpovídala 15 % nominální hodnoty pohledávky, a smlouvu o postoupení považoval za rozpornou s dobrými mravy.

Odvolací soud šel jinou cestou. Řekl v podstatě toto: žalobkyně není spotřebitel, a proto se nemůže dovolávat spotřebitelské ochrany. Navíc původní pojistník platnost smlouvy během trvání pojištění ani po jeho skončení nezpochybnil. 

Nejvyšší soud tento přístup odmítl.

Podle něj odvolací soud zaměnil dvě věci: osobu aktuálního žalobce, a právní původ uplatněné pohledávky.

Ano, žalobkyně nebyla spotřebitel.

Ale pohledávka, kterou uplatňovala, měla podle tvrzení vzniknout z plnění spotřebitele podle údajně neplatné spotřebitelské smlouvy.

A to je rozhodující.

Soud se nemůže zastavit u toho, kdo dnes žaluje. Musí se podívat, z čeho pohledávka vznikla.

4. Největší omyl: „Postupník není spotřebitel, takže spotřebitelské právo je mimo hru“

To je přesně zkratka, kterou tento rozsudek odmítá.

Nejvyšší soud neříká, že postupník získává osobní status spotřebitele. To by bylo nepřesné.

Říká ale, že postupník může v rámci uplatněné pohledávky argumentovat tím, že původní spotřebitelská smlouva nebo její část byla absolutně neplatná.

Rozdíl je zásadní.

Postupník netvrdí: chraňte mě jako spotřebitele.

Tvrdí: pohledávka, kterou jsem nabyl, vznikla proto, že spotřebitel plnil podle neplatné smlouvy.

A soud musí posoudit, zda je tato argumentace právně důvodná.

Prakticky: Spotřebitelská ochrana se "nepřilepí" na postupníka jako osobní výhoda. Právní důsledky vadné spotřebitelské smlouvy mohou být pro postoupenou pohledávku rozhodující.

To je nejpřesnější čtení rozsudku.

5. Proč je důležitá absolutní neplatnost podle § 55 odst. 2 obč. zák.

Pojistná smlouva byla uzavřena v roce 2012, tedy za účinnosti starého občanského zákoníku.

Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 byla zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách neplatná.

Nejvyšší soud navázal na svou předchozí judikaturu, podle které šlo v tomto režimu o neplatnost absolutní.

A absolutní neplatnost má tvrdý procesní důsledek.

Soud k ní přihlíží i bez návrhu, pokud se o jejím možném důvodu procesně korektním způsobem dozví a má k dispozici potřebný skutkový a právní základ.

To znamená: není rozhodující jen to, zda spotřebitel v minulosti protestoval, není rozhodující jen to, zda aktuální žalobce je spotřebitel, a není možné odmítnout přezkum jen proto, že pohledávka byla postoupena.

Pokud je ve sporu relevantně tvrzeno, že spotřebitel plnil podle smlouvy zatížené zneužívajícím ujednáním, soud tuto otázku nemůže přeskočit.

6. Co rozsudek neříká: otevřené dveře nejsou vyhraný spor

Tohle je důležité.

Nejvyšší soud neřekl, že konkrétní pojistná smlouva byla skutečně neplatná.

Neřekl, že žalobkyně má nárok na 109 848 Kč.

Neřekl ani to, že samotná smlouva o postoupení pohledávky byla platná.

Řekl pouze to, že odvolací soud nemohl odmítnout přezkum tvrzené neplatnosti zneužívajících ujednání jen proto, že žalobkyně sama není spotřebitelem.

To je rozdíl mezi procesním korektivem a konečným vítězstvím.

V dalším řízení bude třeba řešit zejména: 

• zda konkrétní ujednání byla skutečně zneužívající,

• zda byla absolutně neplatná,

• zda v důsledku toho vzniklo bezdůvodné obohacení,

• v jaké výši,

• a zda obstojí samotné postoupení pohledávky.

Rozsudek tedy nedává postupníkům automatickou výhru.

Dává jim ale důležitou procesní i hmotněprávní oporu: soud musí řešit původní spotřebitelskou smlouvu, pokud je pro pohledávku rozhodná.

7. Evropský rozměr: nejde jen o českou technikálii

Nejvyšší soud výslovně odkázal také na směrnici 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách.

Podle ní je zneužívající takové ujednání, které nebylo individuálně sjednáno a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

Zajímavý je i odkaz na rozsudek SDEU ve věci Air Europa Líneas Aéreas, C-173/23.

Z něj plyne princip, že použití směrnice 93/13 nezávisí jen na totožnosti účastníků aktuálního sporu. Významné je i postavení stran původní smlouvy.

Přeloženo do praxe: spor může formálně probíhat mezi dodavatelem a postupníkem,

ale pokud pohledávka vychází ze smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem, spotřebitelský původ nelze jen tak odložit stranou.

Právě to Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí potvrzuje.

8. Co si z toho odnést, pokud jste dodavatel, postupník nebo procesní právník

Pokud jste dodavatel spotřebitelských služeb, rozsudek je varováním. Nestačí spoléhat na to, že spotřebitel smlouvu podepsal, plnil a roky nic nenamítal.

 

Pokud smlouva obsahuje netransparentní nebo potenciálně zneužívající mechanismy, riziko se může otevřít i později. Klidně ve sporu s někým, kdo pohledávku koupil.

Nejcitlivější budou typicky dlouhodobé produkty: životní pojištění, investiční produkty, úvěry, leasing, energetické smlouvy, telekomunikační služby nebo servisní programy.

Pokud jste postupník, rozsudek je příležitost i varování.

Příležitost proto, že Nejvyšší soud odmítl jednoduchou obranu: „nejste spotřebitel, proto nemůžete řešit zneužívající smlouvu.“

Varování proto, že pohledávku nestačí koupit podle nominální hodnoty. Je třeba prověřit původní smlouvu, dokumentaci, důkazy o předání podmínek, výpočet nároku, promlčení a okolnosti samotného postoupení.

Kdo kupuje pohledávku, nekupuje jen částku. Kupuje i její "právní minulost".

Pokud jste procesní právník, rozsudek nabízí jasnou argumentační osu.

Nestačí řešit jen aktivní legitimaci postupníka. Je třeba vrátit se k původnímu vztahu a položit otázku: vznikla pohledávka z plnění podle spotřebitelské smlouvy, která mohla obsahovat absolutně neplatné zneužívající ujednání?

Pokud ano, soud se tím musí zabývat.

9. Závěr: pohledávka není jen číslo v tabulce

Největší praktický omyl v těchto sporech zní: „Když pohledávku vymáhá postupník, spotřebitelský problém je pryč.“ Není.

Postoupení pohledávky není právní guma. Nevymaže původní smlouvu, její vady ani otázku, zda spotřebitel plnil podle neplatného ujednání.

Pohledávka přechází se svým právním základem.

Se svou historií.

Se svými důkazními slabinami.

A někdy i s vadami původního smluvního mechanismu.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1204/2025 proto stojí za pozornost: Připomíná, že soud se nemá dívat jen na to, kdo dnes žaluje, ale i na to, z jakého vztahu žalovaná pohledávka vznikla.

A to je věta, která může v podobných sporech rozhodovat.

Vadná spotřebitelská smlouva se nestane zdravou jen proto, že její důsledky drží v ruce někdo jiný.