Úvod – příběh, který zná každý řidič

Představte si situaci, kterou zažil už nejeden motorista:

odvezete auto do servisu kvůli drobné opravě, a místo opraveného vozu se dozvíte, že spadlo z heveru.

Servis slíbí, že „všechno dá do pořádku“. Jenže vy už nemáte důvěru – nechcete, aby vám ten samý člověk, který škodu způsobil, na autě dělal další zásahy. 

Požadujete peníze, abyste si nechali opravit vůz jinde.

Může servis přesto vozidlo opravit a tvrdit, že tím škodu „nahradil“?

Ne.

Rozhodl o tom Nejvyšší soud v přelomovém rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1820/2022 ze dne 15. 11. 2023.

A tento závěr přesahuje svět aut – platí pro každou situaci, kdy někdo způsobí škodu na věci.

1. Zákon dává poškozenému právo volby

Základní pravidlo najdeme v § 2951 odst. 1 občanského zákoníku:

„Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.“

Na první pohled jednoduché ustanovení, ale v praxi často opomíjené.

Z něj plyne trojí princip:

1. Prioritou je uvedení do předešlého stavu – tzv. naturální restituce.

2. Poškozený má však právo žádat peněžní náhradu, i když je oprava možná.

3. Škůdce nemá volbu. Jakmile poškozený jasně projeví, že chce peníze, je to závazné.

To znamená, že zákon chrání autonomii poškozeného – a jeho vůle má přednost.

2. Konec „automatických oprav“: rozhoduje vůle poškozeného

Ještě podle starého občanského zákoníku měla peněžitá náhrada přednost, protože byla považována za praktičtější.

Nový občanský zákoník (od 1. 1. 2014) ale obrátil logiku:

preferuje uvedení do původního stavu, ale ponechává rozhodnutí na poškozeném.

Nejvyšší soud k tomu dodává:

„Je-li tedy naturální restituce možná, má nadále záležet jen na vůli poškozeného, jaký způsob nahrazení škody bude požadovat a soud nebude moci zkoumat, zda je zvolený způsob náhrady podle jeho názoru „účelný“ nebo „obvyklý“.."

Jinými slovy:

Pokud poškozený chce peníze, nikdo nesmí zkoumat proč.

Nedůvěra, nepohodlí, nebo prostá chuť mít věc vyřešenou – vše je legitimní.

3. Jednostranná změna závazku: právo, které mění obsah povinnosti

§ 2951 o. z. není „alternativní závazek“ ve smyslu § 1926 o. z.

Nejde o situaci, kdy si dlužník či věřitel může dodatečně vybrat. Jakmile vznikne povinnost nahradit škodu, je škůdce od počátku zavázán:

• k naturální restituci, je-li možná,

• nebo k peněžní náhradě, pokud není.

Rozhodne-li se však poškozený, že chce peníze, dochází k tzv. jednostranné změně obsahu obligace.

Tím se závazek přemění: škůdce už nesmí opravovat, musí zaplatit.

To je klíčový moment rozhodnutí.

Jak shrnul soud: „Škůdce nemá právo volby způsobu plnění. O tom rozhoduje poškozený.“

4. Kdy je volba platná: musí být zřejmá, ne nutně formální

Poškozený svou volbu uskutečňuje právním jednáním – nemusí jít o smlouvu ani listinu.

Stačí srozumitelný projev vůle:

• email se žádostí o finanční kompenzaci,

• výslovný nesouhlas s opravou,

• nebo požadavek na úhradu částky.

Forma není rozhodující, ale obsah musí být jasný.

Pokud poškozený pouze „nechce opravu teď“, neznamená to, že žádá peníze.

Soud proto vždy zkoumá, zda z jednání vyplývá definitivní volba peněžité náhrady.

5. Když škůdce ignoruje vůli poškozeného

A právě zde přichází podstata sporu, který řešil Nejvyšší soud: Servis po pádu vozidla zvedl vůz, opravil jej a tvrdil, že tím škodu napravil.

Poškozená žena ale chtěla peníze – nikoli opravu.

Soud nižší instance jí přiznal pouze 18 100 Kč jako „rozdíl hodnoty“.

Nejvyšší soud to odmítl (parafrází): „Oprava provedená proti vůli poškozeného nezbavuje škůdce povinnosti nahradit škodu v penězích a nesnižuje její výši.“

Jinými slovy – Škůdce nemůže jednostranně rozhodnout, že místo peněz opraví.
Pokud to udělá, neplní dluh a závazek nezaniká.

6. Co když poškozený opravenou věc nepřevezme?

Neznamená to, že oprava zůstane bez následků.
Záleží na okolnostech:

• Jednal-li škůdce vědomě proti vůli poškozeného, nese riziko sám.
  → Nemá právo na žádnou náhradu nákladů. (§ 2997 o. z.)

• Jednal-li v omylu, že plní svou povinnost, může poškozený být povinen vydat z opravy prospěch,
  ale jen pokud to není v rozporu s dobrými mravy. (§ 3001 o. z.)

• Způsobí-li opravou další škodu, odpovídá za ni znovu – i podle § 3009 o. z.

Nejvyšší soud tak výslovně chrání integritu majetku poškozeného a potvrzuje, že bez jeho souhlasu nelze „konat dobro“ cizím jménem.

7. Jak se určuje výše peněžité náhrady

Základem je § 2969 o. z.: „Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.“

Z toho plyne dvojí metoda výpočtu:

1. Náklady na opravu, které by si poškozený sám zajistil,

2. Rozdíl v obvyklé ceně před a po poškození.

Oprava provedená škůdcem bez souhlasu poškozeného se do výpočtu nepromítá – nelze ji použít k „odečtení“ škody.

Rozhodující je, kolik by poškozený musel zaplatit, aby byl znovu ve stejném postavení jako před škodní událostí.

8. Ekonomická hranice: kdy je oprava „dobře možná“

Nejvyšší soud připomněl, že naturální restituce musí být:

• fakticky možná (věc lze opravit),

• právně přípustná,

• hospodářsky smysluplná.

Za hospodářsky nemožnou opravu se považuje ta, která by stála víc než o 30 % víc, než je obvyklá cena věci před poškozením.

V takových případech má poškozený právo na finanční plnění.

Tím soud potvrdil starší závěry z rozsudku 25 Cdo 2651/2021 (Sbírka 28/2023).

9. Oprava proti vůli poškozeného ≠ splnění dluhu

Z hlediska závazkového práva je situace jasná:

dluh zaniká splněním (§ 1908 o. z.), ale jen tehdy, když dlužník plní to, co má.

„Proti své vůli nemůže být věřitel nucen přijmout něco jiného, než co přísluší k jeho pohledávce.“ (§ 1910 o. z.)

Pokud tedy poškozený žádá peníze a škůdce místo toho opraví věc, nedochází k plnění.

Poškozený má i nadále nárok na plnou peněžitou náhradu.

Teprve pokud by opravu přijal, mohlo by jít o tzv. dání místo plnění (datio in solutum).

Ale k tomu musí dát svůj souhlas.

10. Kde hledat hranici dobrých mravů

Rozsudek elegantně pracuje i s otázkou bezdůvodného obohacení.

Pokud oprava přinesla poškozenému prospěch (např. zhodnocení věci), nelze to automaticky přehlédnout.

Ale nelze ani jednostranně snížit jeho nárok.

Škůdce se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení, ovšem pouze pokud by jinak došlo k zjevně nespravedlivému výsledku.

Právní rámec je tedy vyvážený: chrání vůli poškozeného, ale zároveň umožňuje ohlednit mimořádné případy, kdy by zcela ignorovat opravu bylo v rozporu s dobrými mravy.

11. Proč je tento rozsudek přelomový

Nejvyšší soud tímto rozhodnutím:

• sjednotil dosavadní praxi nižších soudů, které občas snižovaly náhradu jen proto, že škůdce opravil věc,

• posílil autonomii poškozeného,

• a stanovil jasné mantinely pro situace, kdy škůdce jedná „na vlastní pěst“.

Je to důležité i v kontextu praxe pojišťoven a servisů, které se často snaží „uzavřít škodu“ vlastním zásahem bez výslovného souhlasu klienta.

12. Co to znamená pro vás (nebo vaše klienty)

• Nenechte se tlačit do opravy, kterou nechcete.
  Máte právo žádat peněžní náhradu.

• Vyjádřete svou volbu jasně a písemně.
  Nejlépe e-mailem či dopisem s potvrzením doručení.

• Pokud škůdce i přesto opraví, neztrácíte nárok na peníze.
  Oprava proti vaší vůli nezmenšuje výši škody.

• Odmítněte převzít opravenou věc, pokud to odporuje vaší volbě.
  Vyhnete se tím riziku, že bude později tvrzeno, že jste „plnění přijali“.

13. Závěr – spravedlnost podle volby poškozeného

Rozsudek 23 Cdo 1820/2022 není jen o jednom autě.

Je to zásadní posun v myšlení: škoda se nemá „nějak opravit“ – má se nahradit způsobem, který poškozený považuje za spravedlivý a bezpečný.

Jak říká Nejvyšší soud: „Poškozený rozhoduje, jak bude újma nahrazena. Škůdce musí jeho volbu respektovat.“

A to je přesně ta rovnováha, kterou moderní občanské právo chrání – mezi odpovědností za škodu a svobodou vlastnit.

Shrnutí do praxe (3 hlavní poznatky)

1. Poškozený volí způsob náhrady.
   Může žádat peníze i tehdy, když je oprava možná.

2. Škůdce nesmí opravit proti vůli poškozeného.
   Taková oprava neznamená splnění závazku.

3. Oprava bez souhlasu nesnižuje výši náhrady.
   Případné zhodnocení lze řešit jen jako bezdůvodné obohacení.