1. Všichni „vědí“, jak to je. Jenže Nejvyšší soud to právě změnil.

Když má zaměstnanec hmotnou odpovědnost a dojde ke krádeži, slyšíte obvykle jedinou větu:  „Za schodek odpovídá v plné výši.“

A většinou následuje ticho.

Protože částky jdou do milionů.

Protože zaměstnanec „něco porušil“.

Protože smlouva je podepsaná.

Jenže Nejvyšší soud právě řekl, že realita je složitější.

A hlavně: že nelze míchat dvě věci dohromady, i když se to v praxi děje neustále.

2. Příběh, který zná každý provoz s hotovostí

Směnárna.
Denně milionové obraty.
Zaměstnankyně s dohodou o odpovědnosti za svěřené hodnoty.

Na pár minut odejde.
Nezajistí pokladnu.
Nezamkne trezor.
Nestáhne roletu.
Alarm ale zapne.

Během její nepřítomnosti dva pachatelé kradou hotovost.

Do objektu se dostanou odemčením dveří klíčem.

Výsledek?

Škoda v řádu milionů korun.

A žaloba na zaměstnankyni.

3. Zaměstnavatel: „Plná náhrada.“

Zaměstnanec: „Bez mého zavinění.“

Spor se točí kolem klasické otázky:

• odpovídá zaměstnanec v plné výši,

• nebo se může zprostit odpovědnosti,

• případně lze náhradu aspoň snížit?

A tady se dostáváme k jádru věci.

4. Dva právní instituty. Jeden častý omyl.

Zákoník práce rozlišuje:

▸ Zproštění odpovědnosti (§ 252 odst. 5 ZP)

Zaměstnanec neodpovídá (zcela nebo zčásti), pokud prokáže, že schodek vznikl bez jeho zavinění.

▸ Moderaci náhrady škody (§ 264 ZP)

Zaměstnanec odpovídá, ale soud může říct:  „Požadovat plnou náhradu by nebylo spravedlivé.“

A teď to podstatné:  To nejsou dvě verze téhož argumentu.

5. Největší chyba, kterou soudy (a strany) dělají

Nejvyšší soud to řekl jasně: Nelze jako důvod pro snížení náhrady škody použít okolnosti, které už byly důvodem pro zproštění odpovědnosti.

Proč?

Protože:

• zproštění se týká té části škody, za kterou zaměstnanec neodpovídá,

• zatímco moderace se týká té části, za kterou odpovídá.

Stejná okolnost nemůže fungovat dvakrát.

Tohle je klíčová věta celého rozsudku.

6. A teď přijde ten moment, který z rozsudku dělá game-changer

Nejvyšší soud ale dodal něco, co v praxi rozhoduje: I když okolnosti nevedly ke zproštění odpovědnosti, mohou ovlivnit míru zavinění zaměstnance – a tedy být důvodem pro moderaci.

Jednoduše řečeno:

• zaměstnanec odpovídá,

• ale ne stejnou měrou, jako kdyby byl celý systém „čistý“.

7. Klíč, který změnil výsledek sporu

V tomto případě soudy řekly:

• zaměstnankyně svým jednáním krádež umožnila → žádné zproštění,

• ale pachatelé měli klíč, o jehož existenci nevěděla,

• objekt byl jinak uzamčený a zakódovaný.

Tohle nesmaže odpovědnost.
Ale mění pohled na zavinění.

A právě tady má moderace své místo.

8. Co z toho plyne pro zaměstnavatele (tvrdá pravda)

Pokud provozujete činnost s hotovostí:

• nestačí mít „podepsanou hmotnou odpovědnost“,

• nestačí mít interní předpisy „někde v šuplíku“,

• systémová slabina (klíče, přístupy, bezpečnostní režim)
  se vám může vrátit jako snížení náhrady škody.

Ne jako omluva zaměstnance.

Ale jako spravedlnostní korektiv soudu.

9. Co z toho plyne pro zaměstnance (a jejich právníky)

Obrana má dvě fáze:

1. Zproštění odpovědnosti – prokázat nevinu (nebo částečnou).

2. Moderace – i když odpovědnost zůstane, ukázat:
   systémové okolnosti,
   míru zavinění,
   nepřiměřenost plné náhrady.

Tento rozsudek potvrzuje, že druhá fáze není „slabá náplast“, ale plnohodnotný právní nástroj.

10. Všichni říkají X. Realita je Y.

X: „Když nevyjde zproštění, je po všem.“
Y: Moderace může snížit náhradu i o polovinu – pokud víte proč a jak.

X: „Systémové chyby patří jen do liberace.“
Y: Pokud ovlivňují míru zavinění, patří i do moderace.

11. Tři věty, které si zapamatujte

• Zproštění a moderace nejsou totéž.

• Stejný argument nelze použít dvakrát.

• Míra zavinění rozhoduje víc než formální porušení.

12. Závěrečný „aha moment“

Tenhle rozsudek není o tom, že by soudy „chránily zaměstnance“.
Je o tom, že spravedlnost není binární.

Mezi: „neodpovídáš vůbec“ a  „zaplatíš všechno“ existuje prostor.
A Nejvyšší soud ho právě velmi přesně vymezil.