Představte si, že jste subdodavatel. Máte smlouvu – jasný rozsah, jasná cena, tvrdá pravidla: nic navíc bez schválení.

Pak přijde realita stavby.

Na papíře máte postavit rampy. Jenže rampy „do prázdna“ nedávají smysl, protože chybí podchod, který je propojí. Stavbyvedoucí vás pošťouchne: „udělejte to, jinak to nepůjde dokončit, dodatek se dopodepíše.“

Dodatek se parafuje. Nějakou dobu to vypadá, že je to „vyřešené“. Faktury se převezmou. A pak… ticho. Dodatek podepsán není. Peníze nepřijdou.

A vy stojíte před otázkou, která rozhoduje o milionech: Je tohle „jen“ vícepráce pod smlouvou o dílo (a tím pádem často bez nároku mimo sjednaná pravidla)?

Anebo už jde o samostatné plnění – tedy něco, co se má posuzovat mimo původní smlouvu?

Přesně tuhle hranici řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1283/16 ze dne 8. 11. 2018 – a udělal to způsobem, který je pro manažery a podnikatele překvapivě praktický.

1. Co ÚS skutečně řešil (a proč to není akademická debata)

1.1 Skutkový základ ve zkratce

• Subdodavatel měl smlouvu na rampy (přesně vymezené).

• Pravidla změn: písemné změnové listy + podpisy, následně dodatek.

• Cena: maximální, nepřekročitelná, změna jen při změně rozsahu / způsobu provádění.

• V praxi subdodavatel vybudoval i podchod, který rampy spojil do jednoho funkčního celku.

• Dodatek byl parafován stavbyvedoucím, ale nikdy nebyl řádně podepsán oprávněnými osobami.

• Subdodavatel žaloval na bezdůvodné obohacení (protože dodatek nebyl).

1.2 Jak rozhodly obecné soudy (a proč to ÚS neunesl)

Obecné soudy řekly zhruba:

• Podchod „souvisí“ s rampami časově, místně, věcně.

• Takže je to vícepráce spjatá s původním dílem.

• A když to jsou vícepráce bez dodržení sjednané formy změny, nelze to obejít bezdůvodným obohacením.

Ústavní soud tomu nevzal vítr jen proto, že by chtěl být „měkčí“. 

Vzal to jinak: Problém nebyl v tom, že soudy použily judikaturu o vícepracích.

Problém byl v tom, že ji použily formalisticky – bez skutečného testu, co je ještě „sloužící“ původnímu dílu a co už je „jiné“ plnění.

2. Hlavní právní věta (prakticky): smlouva o dílo brání obcházení – ale jen dokud jste opravdu „uvnitř“ díla

ÚS v právní větě (a v odůvodnění) v podstatě říká tři klíčové věci:

2.1 „Extrémní rozpor“ = zásah do práva na soudní ochranu

Jestli soudy vytvoří takový nesoulad mezi důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, že to zpochybní výsledek řízení, je to problém ústavní: porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Tohle je důležité i strategicky: Nejde jen o „jiný právní názor“. Jde o kvalitu úvahy soudu.

2.2 Obecné pravidlo: objednatel nemá platit „cokoliv navíc“ mimo pravidla změny ceny

Když máte smlouvu o dílo, objednatel není povinen hradit jiná plnění „vedle“ smlouvy jen proto, že zhotovitel něco udělal a dílo se „zhodnotilo“.

To je tvrdý, ale logický princip: objednatel si zhodnocení nemusel sjednat ani o něj stát.

A zároveň: pokud z toho vznikl majetkový prospěch, má se to řešit uvnitř smluvního vztahu, ne přes bezdůvodné obohacení jako zkratku.

2.3 Klíčový test: slouží to ještě k zhotovení sjednaného díla?

Tady je „zlatá věta“ pro praxi:  Rozhodující je, zda plnění nad rámec sjednaného díla lze z hlediska účelu a povahy ještě považovat za sloužící k zhotovení sjednaného díla.

Ne „časová/místní souvislost“. 

Ne „je to na stejné stavbě“.

Ale účel a povaha ve vztahu ke sjednanému dílu.

3. Proč ÚS zrušil rozhodnutí: „souvisí“ není totéž co „je to vícepráce“

Ústavní soud netvrdí, že podchod je automaticky samostatná smlouva nebo automaticky bezdůvodné obohacení. 

Dělá něco důležitějšího: Nenechá soudy skončit u věty: „je to spjaté, takže smůla.“

3.1 Rampy a podchod jako dvě relativně samostatná plnění

ÚS upozornil, že:

• rampy a podchod jsou samostatné prostorově vymezené celky,

• práce se překrývají jen částečně,

• nelze jedno plnění „zcela podřadit“ pod druhé,

• a i smluvní strany se k nim fakticky chovaly jako k odděleným etapám.

To je mimochodem typické pro velké stavby: „Etapa A“ vs „Etapa B“ – jenže na místě se to často sleje.

3.2 Co soudy měly udělat (a neudělaly)

Podle ÚS měly soudy rozlišit:

• nezbytné související práce, které opravdu slouží k provedení ramp (to by typicky bylo „uvnitř“ díla),

• vs rozsah prací, který fakticky vede ke zhotovení podchodu podle dokumentace jako odlišného plnění (to už může být mimo).

A protože tohle rozlišení neudělaly, vznikl „extrémní rozpor“: soudy popsaly samostatnost plnění, ale právně ho vtlačily do režimu víceprací.

Výsledek: zrušení rozhodnutí a návrat věci k obecným soudům.

4. Největší omyl firem: myslí si, že spor o vícepráce je jen o podpisu dodatku

Ano, podpis dodatku je zásadní.

Ale nález I. ÚS 1283/16 ukazuje, že existuje ještě hlubší rovina: I když dodatek není podepsaný, pořád nemusí být konec.

A i když něco „souvisí“ se stavbou, pořád to nemusí být vícepráce.

Manažersky přeloženo:

• Vícepráce = rozšíření / změna uvnitř sjednaného díla (slouží k jeho dokončení tak, jak bylo sjednáno).

• Samostatné plnění = něco, co už má vlastní účel a povahu, byť na stejné akci, ve stejném čase, na stejném místě.

A přesně tahle hranice rozhoduje, jestli:

• jste zamčeni ve smluvních pravidlech změny ceny, nebo

• se otevře prostor pro jiný smluvní základ / bezdůvodné obohacení / jiné právní kvalifikace.

5. Praktický model: 3 úrovně právní jistoty u „navíc“ prací (rámec pro praxi)

Úroveň 1: Čisté vícepráce (uvnitř díla)

Poznáte je tak, že:

• bez nich nejde zhotovit to, co je přesně ve smlouvě,

• jsou to „doplňky“ k původnímu plnění,

• nemají vlastní samostatný účel.

Riziko: bez formálně správného schválení zde začíná riziko z hlediska ceny.

Úroveň 2: Hraniční zóna (část je uvnitř, část je už mimo)

Typicky:

• začnete „jen doplnit“, ale rozsah se "rozjede",

• v jednu chvíli už fakticky stavíte něco, co by mělo mít vlastní rozpočet, dokumentaci, předání.

Strategie: okamžitě oddělit rozsah, dokazování a oceňování – jinak vás to pohltí.

Úroveň 3: Samostatné plnění (mimo původní dílo)

Poznáte je tak, že:

• má vlastní účel a povahu,

• je prostorově/technologicky vymezitelné,

• je to „další věc“, ne „dokončení té původní“.

Výhoda: můžete se dostat mimo přísný režim „víceprací bez dodatku“, pokud to prokážete.

6. Co si z nálezu odnést, když jste objednatel (developer, investor, generál)

Tahle judikatura není „pro zhotovitele“. Je i pro objednatele – protože pomáhá nastavit systém, aby vám stavbu neřídil spor.

6.1 Nastavte definici „díla“ tak, aby šlo poznat, co je ještě uvnitř

Čím mlhavější, nejasnější, je předmět díla, tím víc prostoru pro:

• „tohle bylo potřeba“,

• „bez toho to nešlo“,

• „to je přece součást“.

Prakticky: rozpad díla na části / etapy / výstupy, které lze převzít a ocenit. Odkaz na projektovou dokumentaci (pokud máte i prováděcí, tím lépe).

6.2 Změnové řízení není byrokracie – je to ochrana před katastrofou

Pokud v projektu běží změny „na stavbyvedoucího“, děláte si zaděláno na:

• nevyčíslitelné náklady,

• slabé postavení ve sporu,

• a hlavně: konflikt uvnitř týmu (technici vs finance vs právní).

6.3 I když dodatek není, pořád hlídejte „legitimní očekávání“

ÚS vrátil věc k tomu, aby soudy zkoumaly i dobré mravy / poctivý obchodní styk.
To je varování: i objednatel může prohrát, když si „nechá udělat“ samostatné plnění a pak se tváří, že neexistuje.

7. Co si z nálezu odnést, když jste zhotovitel / subdodavatel

7.1 Nejhorší věta na stavbě: „to podepíšeme potom“

Pokud něco děláte bez titulu, děláte to na vlastní cashflow. A to je ve stavebnictví často konečná.

Ale zároveň: I. ÚS 1283/16 dává jeden silný argument:  Když to, co jste udělali, už není „jen“ vícepráce, může být prostor pro jinou právní kvalifikaci.

7.2 Oddělujte rozsah už při prvním náznaku

Ne až když se hádáte.

Už když to začíná být „jiná věc“, potřebujete:

• samostatný soupis prací,

• samostatný rozpočet / ocenění,

• samostatné předání / protokolaci.

7.3 Dokažte účel a povahu

ÚS posunul těžiště důkazu: ne „souvisí“, ale „slouží“.

Takže si zajistětě:

• dokumentaci (k čemu to mělo sloužit),

• vymezení části stavby,

• technologickou logiku (proč je to samostatně použitelné / předatelné).

8. 7 otázek, které vám ušetří spor o vícepráce

1. Je tohle plnění ještě nutné k tomu, co je ve smlouvě, nebo už tím vytváříme nový funkční celek?

2. Dá se to prostorově/technicky oddělit a převzít samostatně?

3. Má to vlastní dokumentaci / výkaz výměr / položky, které v původním rozpočtu nejsou?

4. Kdo to schválil – a byl to někdo oprávněný?

5. Máme změnový list a jasnou cenu nebo mechanismus určení ceny?

6. Je jasné, co je „nezbytný související rozsah“ a co je „navíc“ mimo?

7. Kdo ponese riziko, pokud se dodatek nepodepíše?

Pokud u 2–3 otázek váháte, nejste „v pohodě“. Jen to zatím ještě nebolelo.

9. Závěr: uzavření paradoxu z úvodu

Na začátku to vypadá jednoduše: „podchod přece souvisí s rampami“.

Jenže právo někdy potřebuje víc než zdravý rozum na stavbě.

Ústavní soud v I. ÚS 1283/16 připomněl, že smlouva o dílo není houbička, která pohltí všechno, co se stalo „na stejné stavbě“.

A že když soudy zamění skutečné posouzení účelu a povahy plnění za pouhé „nějak to souvisí“, může to být ústavní problém.

Pro firmy je to zpráva dvojí:

• Pokud jste objednatel: nastavte změnové řízení tak, aby se z „navíc“ nestala černá díra.

• Pokud jste zhotovitel: hlídejte hranici, kdy už neděláte vícepráce, ale něco samostatného – a umějte to oddělit a dokázat.

Na stavbě se dá improvizovat. Ve smlouvě o dílo improvizace stojí nejvíc.

3 hlavní poznatky

1) Test není „souvislost“, ale „účel a povaha“ – slouží to ještě sjednanému dílu?

2) I při stejném místě/čase může jít o samostatné plnění, které už nejde nacpat do víceprací.

3) Největší ochrana je proces: změnové listy, oddělení rozsahu, samostatné ocenění a předání.