Byt je prostor nebo skupina prostor, které slouží k bydlení; jde o samostatnou jednotku.

Koupě bytu jako investice se vztahuje na situaci, kdy jsou volné peníze, nebo prostředky získané z hypotéky, použity k zakoupení bytu, který má být pronajímán na delší dobu.

Byt sloužící jako vzor pro stanovení běžného nájemného – § 2246 odst. 2 občanského zákoníku.

Družstevní byt je prostor, který patří bytovému družstvu, a jeho člen má právo ho používat. To znamená, že skutečné vlastnictví bytu drží družstvo, nikoli kupující, který má pouze právo byt obývat.

Byt, který patří jednotlivci a není součástí družstva. Osobní vlastnictví znamená běžné vlastnictví a tento termín se používá k odlišení od družstevního bytu.

Bytová jednotka je prostor, který slouží k bydlení a obsahuje potřebné vybavení pro trvalé užívání.

Bytové družstvo je specifický druh právnické osoby, která slouží k naplňování bytových potřeb svých členů. Členové družstva mají družstevní podíl, který jim dává právo používat konkrétní byt v budově, jejímž vlastníkem je toto družstvo.

Bytová potřeba je termín uvedený v zákoně č. 96/1993 Sb., který se zabývá stavebním spořením a jeho státní podporou. Tento pojem se týká možnosti získat peníze od stavební spořitelny na uspokojení svých bytových potřeb prostřednictvím úvěru ze stavebního spoření, a to včetně překlenovacích nebo meziúvěrů, čímž se lidé mohou vyhnout hypotékám.

Bytové právo je část práva, která se zabývá otázkami souvisejícími s bydlením.

Bytové spoluvlastnictví je zvláštní forma spoluvlastnictví nemovitosti, která se zakládá na vlastnictví jednotlivých bytových jednotek. K jeho vzniku dochází, když nemovitost zahrnuje dům s minimálně dvěma byty nebo dvěma nebytovými prostory. Toto spoluvlastnictví se vytváří až po vytvoření těchto jednotek, a to přechodem z podílového spoluvlastnictví k dané nemovitosti.

Bytový dům je stavba určená k trvalému bydlení, kde více než polovina podlahové plochy splňuje podmínky pro stálé užívání. Tento typ budovy slouží především k bydlení a zahrnuje více samostatně užívaných bytů.

Termín, který se používá v právní praxi při správě majetku. V určitých případech je důležité rozlišit, zda jde o běžnou činnost při hospodaření s majetkem, nebo zda se jedná o situaci, která není běžná.

Běžná údržba zahrnuje běžné činnosti, které udržují věc v dobrém funkčním stavu; tyto úkony vykonává nájemce podle § 2207 a 2213 občanského zákoníku.

Označení, které není zaregistrováno, ale díky častému používání si může získat ochranu před neoprávněným využitím, zejména v právních systémech jako je angloamerické „common law“.

Zákon přímo nedefinuje termín "běžné záležitosti", ale tento pojem se objevuje v různých právních předpisech, například v § 64 a § 461 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Můžeme také narazit na výrazy jako „obvyklá správa“ nebo „obvyklé hospodaření“, které tento koncept vyjadřují.

Běžný obchodní styk se skládá z typických a placených právních jednání, která podnikatel vykonává v rámci své činnosti a oboru. Tato jednání odpovídají běžným praktikám v daném odvětví. Definice se týká rozdílu mezi „běžným“ a „mimořádným“ obchodem. Běžný obchodní styk zahrnuje pravidelné transakce, jako je prodej zboží nebo poskytování služeb. Oproti tomu mimořádný obchod se týká jednání, která vybočují z běžného rámce, například prodej zásadní části majetku. Nejvyšší soud ČR uvedl, že běžný obchodní styk zůstává zachován i v případě, že kupní smlouva je uzavřena prostřednictvím interního systému, pokud se takový způsob v oboru běžně využívá. Například prodej nových automobilů mezi importérem a dealerem je typickým příkladem běžného obchodního styku. Soud zdůraznil, že nabyvatel musí provést určitou míru ověření, zda je převodce oprávněn k převodu, což chrání dobrou víru a je důležité pro posouzení vlastnictví. Závěrem platí, že běžný obchodní styk zahrnuje nejen transakce s veřejností, ale i uzavřené obchody v rámci specifických systémů, pokud odpovídají běžné praxi v daném podnikání. Posouzení, zda se jedná o běžný obchodní styk, závisí na konkrétních okolnostech, jako je povaha obchodu, obor podnikání, obvyklé ceny a podmínky transakcí. Důležité je, že dobrá víra nabyvatele se hodnotí podle toho, zda mohl mít při běžné opatrnosti pochybnost o oprávnění převodce. Příklad: Importér vozidel FORD prodával nové vozy svým autorizovaným dealerům přes interní systém. Nejvyšší soud potvrdil, že tento způsob obchodování je běžný v automobilovém odvětví. Shrnutí: Běžný obchodní styk zahrnuje všechna úplatná právní jednání podnikatele, která odpovídají jeho běžné činnosti. Forma uzavření smlouvy není rozhodující, ale důležitá je běžnost transakce. Nabyvatel musí prokázat dobrou víru a může být povinen ověřit okolnosti převodu. Klíčové poznatky: 1. Běžný obchodní styk může fungovat i v uzavřených systémech. 2. Nabyvatel v dobré víře je chráněn, pokud jedná v souladu s běžnou praxí. 3. Ověřovací činnost může být nezbytná pro zachování dobré víry.

Běžný spotřebitel je právní termín, který popisuje průměrného člověka – tedy osobu, která má dostatečné informace, je obezřetná a rozumná, a při svých rozhodnutích v běžném životě jedná s přiměřenou opatrností a znalostí.

Věcná břemena umožňují oprávněné osobě využívat určitou část hodnoty cizí nemovitosti. Pro vlastníka to znamená, že musí něco poskytnout, vykonat, snášet nebo se něčeho zdržet. Nový občanský zákoník dělí břemena na služebnosti a reálná břemena podle toho, jaké povinnosti vyplývají.

Důkazní břemeno je procesní prvek, který určuje, že účastník civilního řízení nese odpovědnost za prokázání klíčových faktů, které jsou podstatné pro rozhodnutí soudu. Musí to udělat tak, aby soud mohl učinit rozhodnutí, které je pro něj příznivé. Tento pojem se také váže k tomu, zda bylo břemeno splněno nebo nesplněno.

Účastník civilního řízení má za úkol v žalobě nebo vyjádření uvést všechny skutečnosti, které jsou právně důležité. Ten, kdo toto tvrzení nepodloží, se vystavuje riziku, že jeho nárok bude odmítnut – soud rozhodne proti němu.