Reálný kontrakt je typ smlouvy, který vzniká až tehdy, když je předmět smlouvy skutečně předán, nikoli pouze na základě dohody mezi stranami. Jinými slovy, samotná dohoda nestačí; k tomu, aby vznikl závazek, je potřeba fyzicky nebo právně věc odevzdat. Příkladem reálného kontraktu je smlouva o zápůjčce podle občanského zákoníku. Tato smlouva vzniká až v okamžiku, kdy zapůjčitel skutečně předá vydlužiteli zastupitelnou věc, obvykle peníze. Dokud k předání nedojde, smlouva právně neexistuje, i když se strany dohodly. Důsledkem je, že dohodu o zápůjčce nelze vymáhat jako poskytnutí peněz, protože sama dohoda nevytváří závazek. Soudy obvykle považují takovou dohodu za smlouvu o smlouvě budoucí o zápůjčce, což zavazuje zapůjčitele, aby peníze po výzvě vydlužitele poskytl. Pokud zapůjčitel odmítne, vydlužitel se může obrátit na soud. Prakticky je dobré formulovat dohodu jako smlouvu o smlouvě budoucí o zápůjčce, pokud má k předání peněz dojít později. Tímto způsobem si strany zajistí právní ochranu. Co se týče formy smlouvy, zákon ji obvykle nevyžaduje, takže stačí ústní ujednání. V některých případech, například mezi jednočlennou společností a jejím společníkem, je však nutná písemná forma s úředně ověřenými podpisy. Stejná opatrnost platí i pro zápůjčky mezi dvěma jednočlennými společnostmi se stejným společníkem. Je také důležité dodržovat oznamovací povinnost podle zákona o obchodních korporacích: pokud smlouvu o zápůjčce uzavírá člen statutárního orgánu se společností, musí tuto skutečnost oznámit orgánu, jehož je členem, a případně i dozorčí radě. Porušení této povinnosti může být považováno za nedbalost. Závěrem lze říci, že reálné kontrakty, zejména smlouvy o zápůjčce, jsou běžně používané, ale často opomíjené. Na první pohled jednoduchá dohoda o půjčení peněz může mít skrytá právní úskalí. Včasné pochopení rozdílu mezi smlouvami, které vznikají dohodou, a reálnými smlouvami, které vznikají až předáním, může rozhodnout o právní vymahatelnosti dohody.