Zrušení pracovního poměru

Zrušení pracovního poměru je jeden ze způsobů rozvázání pracovního poměru podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, kterým zaměstnavatel nebo zaměstnanec jednostranně ukončuje pracovní poměr bez výpovědní doby. Zákoník práce rozlišuje okamžité zrušení pracovního poměru a zrušení ve zkušební době (§ 48 zákoníku práce).

Okamžitě zrušit pracovní poměr lze jen z důvodů, které zákon výslovně stanoví. Zaměstnavatel tak může výjimečně učinit tehdy, když zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, nebo když byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, případně pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na dobu nejméně 6 měsíců (§ 55 zákoníku práce). Zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, pokud mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu, plat nebo náhradu mzdy či platu nebo jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti, nebo pokud podle lékařského posudku nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení zdraví a zaměstnavatel mu do 15 dnů od předložení posudku neumožnil výkon jiné vhodné práce (§ 56 zákoníku práce).

Okamžité zrušení musí být písemné a jeho důvod musí být skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným (§ 60 zákoníku práce). Zaměstnavatel je může učinit do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu dozvěděl, nejpozději však do 15 měsíců ode dne, kdy důvod vznikl (§ 58 zákoníku práce); zaměstnanec do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu dozvěděl, nejpozději do 1 roku od jeho vzniku (§ 59 zákoníku práce). Zrušit pracovní poměr ve zkušební době mohou obě strany z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu, rovněž písemně (§ 66 zákoníku práce). Neplatnost rozvázání pracovního poměru lze uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit (§ 72 zákoníku práce).