Právní jednání trpí vadou, avšak považuje se za platné, dokud se osoba, na jejíž ochranu je neplatnost stanovena, této neplatnosti nedovolá. Účinky neplatnosti nastávají až okamžikem, kdy je námitka uplatněna (§ 586 a násl. občanského zákoníku).

Relativní neplatnost představuje mírnější formu neplatnosti. Slouží k ochraně zájmů jednotlivce, nikoliv veřejného pořádku, a její uplatnění závisí výhradně na vůli oprávněné osoby. Pokud tato osoba neplatnost nenamítne, právní jednání zůstává účinné, jako by bylo zcela platné.

Typickými případy relativní neplatnosti jsou smlouvy uzavřené v omylu, pod nátlakem nebo hrozbou, právní jednání bez souhlasu manžela tam, kde je vyžadován, či ujednání vykazující znaky lichvy nebo nepřiměřené nerovnosti mezi stranami. V těchto situacích právní jednání vyvolává právní následky do doby, než se dotčená osoba neplatnosti dovolá.

Forma, jakou lze námitku relativní neplatnosti uplatnit, není stanovena – lze ji učinit jak v řízení před soudem, tak i neformálně vůči druhé straně. Oprávněnou osobou je pouze ta, na jejíž ochranu je neplatnost zavedena. Zákon nestanoví konkrétní lhůtu pro uplatnění námitky, obecně se však uznává, že právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v běžných promlčecích lhůtách.

Pokud je námitka vznesena řádně a včas, právní jednání se ruší od počátku (ex tunc). Nedojde-li k uplatnění námitky, zůstává právní jednání platné a účinné. Na rozdíl od absolutní neplatnosti lze relativní neplatnost dodatečně zhojit, pokud pominou důvody neplatnosti nebo pokud oprávněná osoba dodatečně projeví souhlas se smlouvou – například v případě, že dodatečně potvrdí dříve vadně uzavřenou smlouvu.

Relativní neplatnost tedy zachovává rovnováhu mezi ochranou slabší strany a stabilitou právních vztahů. Právo zde chrání aktivního účastníka, který má možnost se neplatnosti dovolat, nikoliv však toho, kdo zůstane nečinný.