Relativní neplatnost je situace, kdy je právní jednání považováno za platné, i když obsahuje chybu. Platnost trvá, dokud se dotčená osoba, kterou má neplatnost chránit, neobrátí na soud s námitkou. Neplatnost se tedy projeví teprve ve chvíli, kdy je námitka podána. Tento typ neplatnosti je šetrnější a zaměřuje se na ochranu jednotlivce, nikoli na veřejné zájmy. Její uplatnění závisí pouze na rozhodnutí oprávněné osoby. Pokud se tato osoba neozve, zůstává právní jednání v platnosti, jako by bylo zcela v pořádku. Příklady relativní neplatnosti zahrnují smlouvy uzavřené v důsledku omylu, nátlaku nebo hrozby, právní jednání bez potřebného souhlasu partnera, nebo dohody, které vykazují znaky lichvy či nepřiměřeného prospěchu pro jednu stranu. V těchto případech právní jednání má účinky, dokud se dotčená osoba neobrátí s námitkou. Není určena konkrétní forma, jakým způsobem lze námitku vznést – může se tak stát jak během soudního řízení, tak neformálně. Oprávněná osoba je ta, na jejíž ochranu byla neplatnost zavedena. Zákon nespecifikuje přesnou lhůtu pro podání námitky, ale obvykle se uznává, že právo na uplatnění se promlčuje v běžných lhůtách. Pokud je námitka podána správně a včas, právní jednání se ruší zpětně. Pokud se však námitka nevznese, zůstává právní jednání platné. Na rozdíl od absolutní neplatnosti lze relativní neplatnost napravit, pokud zmizí důvody pro neplatnost, nebo pokud se oprávněná osoba dodatečně se smlouvou smíří, například tím, že potvrdí předtím neplatně uzavřenou smlouvu. Relativní neplatnost tedy zajišťuje ochranu slabší strany, ale zároveň chrání stabilitu právních vztahů. Právo se zaměřuje na aktivního účastníka, který má možnost se neplatnosti domáhat, nikoli na toho, kdo zůstane bez reakce.